Druhá část - stav oddělenosti

12.11.2009 20:06

 

Stav oddělenosti

 Proč nejsme v přítomném okamžiku většinou plně přítomni? Většinou žijeme svůj živots myslí, která nás spíše ovládá než aby byla naším nástrojem a prostředkem. Neustálý vnitřní monolog, který jsme si zvykli přijímat jako běžnou součást nás samých, nám pak většinou zastírá bezprostřední zažívání každodenních situací. Hodnotíme a posuzujeme to s čím se setkáváme a emočně reagujeme na základě minulých zkušeností. Na druhé straně svou naději na změnu k lepšímu odsouváme kamsi do budoucna.

 

Inertní fulcra

V průběhu života přichází náš systém do kontaktu se silami, které prof. R. Becker označil jako biokinetické síly. Síly vcházejí do našeho systému. Systém, kterým proudí dostatečné množství biodynamická potence a jeho pole je silné, může síly zpracovat a rozpustit. Biokinetické síly se mohou vybít. Pakliže to v danou chvíli není možné, biodynamická potence sílu zapouzdří a ohraničí. Tak vzniká tzv. inertní fulcrum.

Biokinetické síly mohou být různé povahy a působit na všech úrovních lidského systému. Mohou být jednak fyzické (genetické, traumatické, toxické), ale i emocionální, mentální či spirituální povahy. Na fyzické úrovni (úroveň CRI rytmu) ztrácí tkáně a tekutiny v oblasti inertního fulcra svou pohyblivost, stávají se hutnějšími, gelovitými. Inertní fulcrum se nepohybuje s rytmem primární respirace a vytváří se charakteristický vzorec napětí. Fulcrum na mentální úrovni se může projevovat nějakým utkvělým přesvědčením, kterému podřizujeme své jednání. Může to být například nějaká fobie, nebo destruktivní mentální program, v podobě tiché věty, kterou jsme slýchali v dětství a dosud nás na nevědomé úrovni ovlivňuje. 

 

Emoce

E.Tolle (Tolle, 1999) vnímá na základě svých zkušeností právě přítomný okamžik jako bránu ke svobodě, a tuto hlubokou pravdu sděluje prostým a velmi inspirujícím způsobem. Všechny naše emoce podle něj pramení z prapůvodní emoce, která vzniká právě působením ega a je to vlastně pocit oddělenosti, neúplnosti – tedy jakási prapůvodní hluboká bolest. Ta stojí za všemi negativními emocemi. Emoce jsou tělesnou reakcí na naše bolestné myšlenky a pakliže jsme je nenahlédli a nemáme od nich odstup, ovládají nás. Tolle používá pojem emoční tělo, které je vlastně naším parazitem. Ten ožívá v určitých situacích, kdy jsou osloveny nezpracované emoce a dále nás vede do situací, kdy mohou opět ožívat. Vytváří se falešné já (ego), které nám jakoby pomáhá zvládat situaci. Ve skutečnosti je však spíše tvořeno vzorci naučených konceptů, které nám brání vidět realitu v každém okamžiku nově, svěže a nezaujatě. Nosnými prvky ega jsou nezpracovaná traumata, skrze jejichž optiku vidíme svou každodenní situaci. Dostáváme se pak do obranné pozice, snažíme se mít každou situaci pod kontrolou a zažívané napětí se hromadí na fyzické úrovni v našem těle. 

Tolle jako klič k řešení nabízí soustředění na přítomnost a postoj nezaujatého pozorovatele. Světlo vědomí rozpouští moc, kterou nad námi má emoční tělo. Stejně jako ozářený stín se stává působením světla také světlem.

Yongey Mingyur Rinpočhe (2008) ve své knize spojuje svůj pohled praktikujícího buddhistického mnicha se znalostmi fyziologie lidského těla. Vysvětluje fyziologický průběh emoční reakce. Prostřednictvím dostředivých drah se do naší CNS dostávají informace o podnětech z okolí. Hlavním místem, které je přijímá, je thalamus. Thalamus pak informace posílá dále a to jednak do amygdaly, žlázy, která je součástí limbického systému (ve spánkovém laloku), a jednak směrem do mozkové kůry. Amygdala souvisí se stresovou reakcí. V některých případech na ní může záviset otázka přežití, či zániku organismu, a proto je tato reakce rychlá. Amygdala vysílá signály hypothalamu, který spouští stresovou reakci. To znamená že se tělo připravuje na strategii boje nebo úniku. Až poté vyhodnotí vyšší řídící centrum (mozková kůra) situaci a zareaguje na ní. Dochází k propojení podmíněných neuronových vazeb a uvědomujeme si svou emoci. Tedy například strach, nebo zlost. Jestliže mozková kůra vyhodnotí reakci systému jako neadekvátní, zastaví zpětnou vazbou stresovou reakci.

Autor rozděluje emoce na 3 základní typy – pozitivní, negativní a neutrální. Pozitivní emoce, jako je láska, soucítění, odvaha, věrnost posilují mysl a pomáhají nám rozvíjet schopnosti péče o druhé lidi. Tradiční texty tyto hnutí popisují jako cnosti.

Emoce, které bychom označily jako negativní, například zlost, smutek, závist, či žárlivost, pak naopak mysl oslabují a vzbuzují v nás nejistotu a strach.

Pak jsou emoce, které nejsou tímto způsobem vyhraněné a týkají se věcí, které v nás zanechávají víceméně neutrální pocit (např. vztah k předmětům běžné denní potřeby).

Podle studie D. Golemana (cituje Mingyur Rinpočhe, 2008) jsou podle nových vědeckých výzkumů pozitivní emoce lokalizovány v levém předním mozkovém laloku a emoce, které vnímáme jako negativní spouštějí aktivitu v pravém předním laloku.

 

Myšlení 

Tolle (Tolle, 1999) popisuje myšlení jako příčinnu pocitu oddělenosti od Celku. Náš problém tkví v tom, že se s myslí ztotožňujeme. Vnitřní monolog, který většině lidí téměř neustále probíhá hlavou, vnímáme jako to, čím jsme. Ale naopak právě myšlenky jsou tím, co nám brání vnímat pravou povahu Bytí. Myšlení je utvářeno jednak naší individuální a jednak kolektivní zkušeností. Ve svých myšlenkách většinou řešíme buď něco z minulosti nebo předjímáme budoucnost. Takový způsob myšlení je většinou zdrojem strachu, úzkosti a mentálního napětí, které se na hmotné úrovni projevuje v našem těle. Naše ego (Tolle ho označuje za falešné já) nás přesvědčuje o tom, že jakmile vnitřní monolog utichne, stane se něco hrozného – zblázníme se, zanikneme, zmizíme. Ve skutečnosti zmizí právě jen ego, tedy falešné já, které ve světle přítomnosti nemůže obstát a zmizí. Pak můžeme zažívat vědomou přítomnost, z niž pramení vnitřní klid. Stáváme se nezaujatým pozorovatelem.

Tolle popisuje různé strategie, které naše ego používá k tomu, aby se vyhnulo přítomnému okamžiku. Tyto strategie jsou buď více, či méně společensky přijatelné. Jsou to různé formy závislostí. Drogy, jsou bezpochyby pokusem o návrat jednotě, ale způsob jakým jsou v současné společnosti používány, je destruktivní a společensky nepřijatelný. Naopak například sledování TV programů, nadměrná konzumace nevhodných potravin (cukrovinky, káva, alkohol) a pracovní stres jsou návyky, které společnost považuje za společensky přijatelné.

Tolle však považuje za strategii vyhýbání se přítomnosti i usilování o extatické stavy, prostřednictvím různých duchovních technik. Vidí to jen jako další prostředek úniku od toho, co je teď. Když je člověk plně přítomen nemusí hledat stavy, kdy mu bude lépe, kdy se něco změní. Nemusí žít čekáním a odmítat přítomnost. Všechno je správně tak, jak to je.

 

První a druhá přirozenost 

 Zakladatel bioenergetiky Alexander Lowen (2002) se zabývá vzájemným vztahem duše a těla a jeho terapie také pracuje s člověkem jako s celkem. Ve své práci neodděluje neoddělitelné části lidské bytosti. Popisuje jak během života na člověka působí okolí takovým způsobem, že si vytváří na psychologické a fyzické rovině takové mechanismy, které pak sám považuje za přirozené. Lowen tento stav označuje jako druhou přirozenost. Na fyzické úrovni Lowen u svých klientů pozoroval omezení dýchání (dýchacích pohybů), sníženou pohyblivost těla (motilitu) a nižší vitální energii. Stav, který vnímá jako první přirozenost, je však za těmito strukturami (mentálními i fyzickými napětími) ukryt a chceme-li žít opravdu zdravý život, musíme se právě k první přirozenosti obracet. Musíme si však v první řadě uvědomit, že takový stav existuje.

Vidím analogii v Lowenově pojmu první přirozenost a pojmu Zdraví, tak jak je chápán v CBS. Zároveň tak i v Tolleho vnímání přítomného okamžiku.